Hugo Rafael Chavez Frias

Březen 9, 2013 in Články, ze života s Hugo Chávezem

(*1954 – †2013)   Q.E.P.D. *Hugo Rafael Chávez Frias)FUNERAL DE HUGO CHAVEZ

se narodil ve městě Sabaneta , jímž protékají dvě řeky venezuelských ‚Los Llanos’ **) Boconó  a Masparro, nedaleko města Barinas, hlavního města stejnojmenného státu.

Absolvent vojenské akademie “Academia militar de Venezuela“, kterou ukončil jako diplomovaný ve vojenské vědě a umění a pozemní inženýr. Byl jedím z nejlepších absolventů ve svém ročníku, podle slov jednoho z profesorů, jehož jméno jsem přislíbil nepublikovat, byl vždy velmi agilním studentem, vybaveným mimořádnou pamětí a inteligenci, dychtícím po poznání a již tehdy levicově smýšlejícím rebelem, který ovšem upřednostňoval baseball před jakoukoliv studijní činností.

    V roce 1992 se neúspěšně pokusil o vojenský převrat a byl dočasně internován. Je téměř jisté, že patřil i jeho duchovním otcům, či snad přinejmenším rozvinul a dotáhl k realizaci společnou myšlenku několika čerstvě jmenovaných důstojníků, kteří chovají obdiv k Che Guevarovi a Fidelu Castrovi s jeho kubánskou revolucí a především se zcela nekriticky hlásí k odkazu osvoboditele a sjednotitele Latinské Ameriky Simona Bolívara a jako politickou stranu zakládají Movimiento bolivariano Revolucionario 200, se kterým v roce 1999 a za podpory nebývale jednotné venezuelské levice drtivě zvítězí v prezidentských volbách. Jen pro pořádek dodávám, že ho omilostnil stejný Rafael Caldera na kterého tu ještě přijde řeč.

Odvážím se však spekulovat o skutečném autoru myšlenky o vojenském puči a navrhuji, mnohem povolanějším něž jsem já, jméno José Vicente Rangel, dlouholetou šedou eminenci levicového hnutí Venezuely, který byl v té době jednak již vysoce respekJose Vicente Rangel, šedá eminence venezuelského levicového hmutí posledních více než padesáti let...tovaným novinářem a především o generaci starším levicovým radikálem s nepřeberným množstvím vysoce postavených kontaktů podobného názorového proudu po celé latinské Americe stejně jako v evropských zemích, především ve Španělsku a Francii. Zatím to nedává souvislosti? José Vicente byl ovšem také jedním z vrchních velitelů venezuelské guerilly podporované v té době ještě zakázanou Komunistickou stranou Venezuely PCV, a právě on v roce 1973 přistoupil na návrh tehdejšího prezidenta Caldery “zbraně za půdu“ a spolu s několika dalšími veliteli, jmenujme alespoň Carlose Betancourta, složili zbraně, aby se vzápětí objevili na politické scéně v obnovené ultralevicové straně MIR (Movimiento de Izquierda Revolucionaria***).

   Hugo Chávez se stává prezidentem a José Vicente Rangel se chápe mediální taktovky a ve velmi krátké době z nového prezidenta úspěšně vytváří ikonu nejchudších obyvatel a spasitele země, aby se sám později stal na pět let viceprezidentem a následně se v klidu vrátil k novinařině.

    Nechme spekulací, máme tu nového pětačtyřicetiletého prezidenta, píše se rok 1999 a sedmdesát procent obyvatel Venezuely si musí po obrovské vlně inflace z počátku devadesátých let vystačit s částkou odpovídající 14 dolarům týdně. Více než polovina dětí školou povinných školu prostě nenavštěvuje, mnohé i proto, že se prostě jen do žádné nevešly. Téměř třetina obyvatelstva je negramotná či pologramotná, téměř veškerý průmysl a těžba ropy je v rukou severoamerických korporací.

    Za dobu téměř čtrnáctileté vlády Hugo Chávez postavil více než desettisíc škol, skoro dva tisíce nemocnic, rozdal téměř dva miliony bytových jednotek, zavedl povinou školní docházku, školní stravování zdarma, přídavky na děti a veřejné zdravotnictví zdarma. Narovnal starobní a ustanovil vdovské důchody. V síti státních prodejen Mercal je možné nakoupit za desetinu tržní ceny základní potraviny, sociálně slabí neplatí veřejné služby jako vodné a stočné a odběr elektřiny a mohl bych pokračovat, nicméně jde mi jen o ilustraci.

    Naproti tomu stojí listina TASCON – každý kdo se v roce 2002 při Carmonově pokusu o státní převrat zúčastnil Stávky Carlos Betancourt dnes, dříve známý jako velitel Geronimo, jeden z nejvlivnějších velitelů guerilly sedesátých a počátku sedmdesátých letPetrolejářů a podepsal se pod petici požadující referendum o odvolání Hugo Cháveze z funkce prezidenta republiky, byl po jeho návratu propuštěn ze zaměstnání a už nikdy až dodnes nedostal šanci znovu pracovat a podotýkám, že TASCON respektují i soukromé a zahraniční společnosti. Protekcionismus, všeobecná korupce a klientelismus nabývají obludných rozměrů, míra zločinnost ve velkých městech narůstá naprosto bezprecedentní rychlostí, vyvlastňuje se soukromý majetek narůstá politická polarizace společnosti a ta se rozděluje na ty hodné co smějí téměř vše a na ty zlé. Pomalu se objevují i nemnohé případy politických procesů

 Tak nevím, opravdu se lze více než polovině venezuelců divit, že svého Cháveze milují a o něco menší části obyvatelstva, že ho naprosto odmítá?

Osobně, když si čtu v novinových zprávách o tom co se děje mezi českými politiky a obecně v české společnosti, nemohu říci, že bych viděl až tak velké rozdíly… snad až na ty byty, školy a nemocnice…

 Prezident Chávez zavedl velmi milou tradici spočívající v tom, že jako prezident uveřejnil svůj e-mail a ostatní internetové účty, což by ještě nebylo až tak překvapivé, ale také měl svůj televizní a radiový čas, ve kterém se samozřejmě věnoval především propagaci revoluce a osvětlování jejích nedostižných úspěchů, ale také, a to v neposlední řadě, odpovídal na dotazy a stesky obyčejných venezuelců. Ba co víc, nejen mluvil, ale také činil, či lépe řečeno nařizoval činit. Po mém soudu by si tenhle příklad zasloužil následování., co říkáte pánové radní, poslanci, ministři.  A Vy pane Zemane?

Měl jsem původně v úmyslu požádat Hugo Cháveze o odpovědi na své otázky prostřednictvím e-mailu a pokračovat v cyklu článků nazvaném “Ze života s  Hugo Chávezem“, leč po dvouletém boji s rakovinou podlehl podle dostupných informací infarktu myokardu. Pokoj jeho duši.

 

*) Que En Paz Descansa – ať odpočívá v pokoji.

**) doslova Pláně, když mluví o ‚Los Llanos‘ mají venezuelci na mysli rozsáhlé rovinaté stepi zabírající území zhruba čtyřnásobně větší než ČR rozdělené mezi státy Barinas, Guárico, Apure a Cojedes.

***) Movimiento de Izquierda Revolucionaria – Levicové Revoluční Hnutí