Sen o Manapiare I.

Duben 10, 2014 in Články, Nezařazené

Po letech snění a nekonečných přípravách trvajících bezmála čtyři roky jsou nakonec v neděli 15.4.2012 oba dva džípy připraveny čelit savaně, džungli a brodům. Jedeme z Caicaraletiště San Juan de Manapiare del Orinoco do San Juan de Manapiare malého městečka ve venezuelském státě Amazonas. Pokud se týče nadšenců 4×4 jde o nejuznávanější trasu ve Venezuele, chceme-li o ní hovořit s mírným patosem v hlase, jakýsi předpokoj síně slávy. Na většině Venezuelských map můžeme najít silnici pohodlně se vinoucí mezi oběma městy. Nicméně skutečnost je dnes již docela jiná. A musím přiznat, že o poznání horší než v mých představách. Poté, co jsme v Caicara del Orinoco posnídali, udělali poslední nezbytné nákupy a vybavili se tak mačetami, lopatami, krumpáči a dalším nezbytným haraburdím v několika exemplářích vyrážíme, všechny nádrže naplněné po okraj, směrem na Guaniamo, což je ještě pořád silnice, zřejmě především díky skutečnosti, že je přístupovou cestou na haciendu Hato Las Nieves Rotondaro, rodinnou farmu, založenou zhruba před třemi stovkami let. Cesta je dlážděná vzájemně propojenými výtluky a prohloubeninami, mezi kterými občas prosvítá asfalt, ale asi po osmdesáti kilometrech přechází už jen v prašnou cestu s místy nejasným pokračováním. Pohybujeme se rychlostí okolo 15 km za hodinu a po dalších asi pěti hodinách dorazíme k usedlosti Hato Las Nieves, kde znovu po menším shánění a za cenu blížící se severoamerickým standardům doplníme palivo, odmontujeme zrcátka, šnorchly, mlhovky a ostatní městské terénní příslušenství našich aut, namontujeme ochranné mřížky před chladič a občas člověk narazí i na mostreflektory, které se snadno čistí od zbytků přečnívajících větví a jdeme na to. Tedy spát. Dál již cesta existuje jen podle mapy a GPSky a podle plánu máme zítra před sebou pětašedesáti kilometrový průjezd džunglí. Ráno vyrážíme do pralesa, mačety jsou v neustálé permanenci, občas se ale ještě pořád nějakým záhadným způsobem objevuje maximálně několik desítek metrů staré silnice, která se před námi zjevuje vždy až po odseknutí posledních lián a s pádem zeleného příkrovu na zem. Lehce po poledni jsme zhruba v polovině cesty a vjíždíme do rokle Glu Glu. První složité brodění se nekoná, indiáni postavili most, který vylepšujeme několika dalšími kmeny ze stromů rostoucích v bezprostředním okolí a spoustou balvanů a o něco menších šutrů. Voda je dost divoká a po deštích znatelně stoupá, nicméně se nám daří, po mých mírných problémech na dovezených schodech pro náklaďáky, projet. Jen na vysvětlenou jsem to přehnal s akcelerací a na poprvé sklouzl ze schodů čumákem rovnou do vody, leč Rafael mě za pomoci předem navázaného popruhu dostává na cestu dřív, než dojde k problémům. Parari je za námi a můžeme se těšit na další jako jsou „Skate“ „V-Pipe“ a hlavně na pověstný „Long Bridge“, díky indiánům jsme ušetřili dva, tři dny tvrdé práce. Nadávám si, že jsem nevzal korálky, abych je mohl tradičním způsobem obdarovat a tak sahám pro slováckou slivovici co mi poslal švagr. Všichni obdarovaní bez výjimky po požití divoce zakoulí očima a těžce popadají dech, ale mají radost, ti nejodvážnější si se mnou dali tři panáky. Vysvětluji z čeho že se dělá tenhle bílý rum a jakým způsobem, načež dostávám ochutnat tradiční kvašené kokosové mléko. Je to fajn na žízeň, ale kocovina musí být strašná. Stavíme tábor a jdeme spát. Následujícího rána, ještě za tmy přístav v San Juan de Manapiarevstáváme abychom s rozbřeskem vyrazili směrem Rimöajé, indiánskou vesnici uprostřed džungle, kam také skutečně dorazíme někdy uprostřed odpoledne. Vesnici obývá kmen Piaroa a pochází odtud rodina mé ženy. Komunita je velmi organizovaná, má vlastního lékaře, který vystudoval za peníze všech členů na univerzitě v Karakasu. Nikdo nekouří ani nepije a jsme velmi mile požádáni abychom tak nečinili ani my, vše je velmi čisté a lidé nesmírně přátelští, všichni vesele zdraví pokaždé když prochází a to nejen nás , ale i své soukmenovce. Vesnice má evangelický kostel a všichni zdejší obyvatelé jsou členy farnosti. Chata kterou nám laskavě nabídli k přespání slouží jako škola a podle toho co jsem měl možnost vidět je velmi dobře a na úrovni vedena, troufám si říci, že mnohé městské školní instituce nedosahují její úrovně. Loučíme se se všemi již večer, ráno chceme vyrazit na cestu ještě před rozedněním, zítra začíná skutečné dobrodružství…

pokračování vyjde příští týden